Jiří Kašpar se narodil v Jizbici 24. března 1939. K divadlu se dostal kolem roku 1961, po návratu z vojenské služby a založení rodiny v Meziměstí. Přes kulturní komisi podniku Strojtex se zapojil do Jednotného klubu pracujících, pod který patřil také místní divadelní soubor. Zpočátku pomáhal u kulis a rekvizit. Od zkušenějších kolegů se učil práci, která se postupně stala podstatnou součástí jeho života.
Jeho místo bylo v zákulisí
Postupně se vypracoval v jevištního mistra. Připravoval scény, maloval kulisy a věnoval se také maskování herců. Vedle výtvarné a technické práce zajišťoval organizaci chodu souboru. Jeho působení obsáhlo řadu činností, které divák během představení přímo nevidí, ale na kterých závisí jeho výsledek.
Jeho scénografickou práci připomíná například pohádka O nezbedné princezně, uvedená na Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém nad Jizerou v roce 2003. Program jej uvádí jako výtvarníka scény; režie se ujala Irena Kozáková.
Divadlo jako rodinná součást života
K souboru přivedl také manželku Vlastu, která hrála a později působila jako nápovědka. Divadelním prostředím prošly všechny jejich tři děti. Dcera Irena Kozáková se stala režisérkou a nejmladší syn Jan Kašpar principálem souboru. V další generaci si v dětském divadle zahráli i jeho vnuci.
V životopisné vzpomínce Jan Kašpar připomíná, jak se jeho otec po obnovení dospělého souboru v roce 2002 znovu pustil do návrhů scén, programů a plakátů. Jezdil se souborem stavět scény na zájezdy a přehlídky a předával mladším své zkušenosti.
Zachoval paměť souboru
Po rozpadu původního souboru v roce 1991 se Jiří Kašpar věnoval jeho archivu. S pomocí někdejších divadelníků třídil fotografie, zaznamenával představení a uspořádával plakáty.
Výsledkem této práce je také Kronika Spolku divadelních ochotníků Tyl v Meziměstí 1919–2005, sepisovaná v letech 2003 až 2005. Čerpá ze spolkových, školních, obecních i železničních kronik, dobových tiskovin a osobních vzpomínek. Shromáždění dokumentů a písemné zpracování provedl Jiří Kašpar, elektronickou podobu připravil Jan Kašpar. Díky jejich práci má dnešní soubor k dispozici souvislé svědectví o svých předchůdcích.
Při oslavách osmdesátého výročí souboru v roce 2011 ocenil Antonín Kohl také jeho zásluhu na výstavě historických fotografií, plakátů a programů. Připomněl přitom množství nenápadné práce, kterou ochotnické divadlo potřebuje.
Jeho hlas zůstává
Jiřího Kašpara si můžeme připomenout i prostřednictvím reportáže Českého rozhlasu z 3. dubna 2017. Posluchače v ní provází divadlem na meziměstském nádraží a vypráví o jeho historii, skromném zázemí i soužití s železničním provozem. S humorem popisuje, jak si místní zvykli na zvuky vlaků a jak se divadelníci domlouvali s výpravčím.
Podcast: Divadlo jako celoživotní láska
V podcastu Z deníku komedianta vzpomínají Jiří a Vlasta Kašparovi na svůj vztah k divadlu i na společné divadelní příběhy.
Poděkování za celoživotní práci
V roce 2025 získal na návrh Volného sdružení východočeských divadelníků Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla za dlouholetou obětavou službu ochotnickému divadlu. Ocenění mu bylo uděleno k 1. květnu a slavnostně předáno 1. srpna 2025 v Domově seniorů v Polici nad Metují.
„Já vám to vymyslím, namaluju a přitluču, ale na jeviště mě nikdy nedostanete.“
Jiří Kašpar, jak jej ve svém medailonu připomíná syn Jan
Jeho práci dnes připomínají dochované fotografie, záznamy o představeních i kronika. Pokračuje také ve zkušenostech, které předal dalším divadelníkům.
Jirko, děkujeme za všechny roky společné práce, za péči o naše divadlo a za paměť, kterou jsi pro nás uchoval.
Divadelní soubor J. K. Tyl Meziměstí
Vzpomínky ve fotografiích
